Co píšu, když to vypadá, že nepíšu...

Co píšu, když to dlouho vypadá, že nic nepíšu...

Po pár letech psaní jsem zjistila, že mám malinko nesystematický systém tvorby. A že mám problémy dotahovat věci do konce. Jenže já jsem našla způsob, jak na to vyzrát.
Když mě něco napadne (nebo doslova přepadne, jako v případě Seveřanů - viz níže), tak se vezu na vlně endorfinů a vášně. Pak to začne skomírat na nutnosti dát příběhu řád, logiku a začít uspokojivě uzavírat všechny nitky. Počáteční nadšení vyprchá, objeví se nějaký nový slibný nápad. Dřív jsem se za to nesnášela. Nechávala jsem tyhle projekty hnít a nikdy jsem se k nim nevrátila. Pak přišla fáze s názvem: dopsat to za každou cenu. Vydupat to ze země. Ale pak jsem objevila ještě jiný způsob.
Jedu na vlně zamilovanosti do příběhu, hrnu a píšu, co to dá. Snažím se v tom prvotním nadšení dostat se co nejdál. A pak, když se objeví problém nebo něco nového, bez výčitek svědomí příběh odložím. Pustím se do další radostné tvorby, protože proč se trápit?
Po čase ovšem, když začne chuť do nového projektu lehce uvadat, objeví se určité výčitky svědomí vůči příběhu, který leží ladem a čeká na dokončení. Ze zvědavosti po něm sáhnu, jestli byl vážně tak dobrý, jak si pamatuju. Přečtu si ho. A pak nastanou dvě možnosti - buď mě zase chytí a nastartuje se láska na druhý pohled nebo ne a já prostě počkám ještě pár týdnů nebo měsíců. Většinou se dostaví nová zamilovanost do příběhu a tak se vrhnu do práce s novým elánem. Někdy se mi v tomhle nadšení podaří příběh už úplně dokončit, někdy se tahle fáze ještě tak dvakrát, třikrát zopakuje. Takže mám obvykle rozepsaných několik příběhů a postupně je dokončuji, posílám betačtenářům, zapracovávám připomínky, posílám znovu betačtenářům, zapracovávám další připomínky, edituji, opravuji... A stejně mám pořád pocit, že času je tak málo a že mi to jde příliš pomalu. V hlavě mám frontu minimálně dalších dvou až tří příběhů.
A čemu se tedy aktuálně věnuji?

Mrkněte dál do blogu.