Mladá grafička Magda přijíždí do malebné vesničky na Moravě, aby znovu našla spojení se svým otcem. Netuší samozřejmě, jak s jejím osudem zamává setkání s Václavem, mužem o generaci starším, který ji vtáhne do vášnivého letního románku.

Druhý díl románu na pokračování.

Na začátek TUDY.

Jo, takhle nějak si představovala léto na vsi.

Rybník pod lesem, kam se muselo šlapat skoro kilometr po prašných polňačkách mezi zlátnoucími klasy obilí. Vlčí máky na okrajích cest, kývající se hlavičky přerostlých travin a bleděmodré nebe vyšisované jako tričko zapomenuté na slunci.

Na dvoře ji vysadil na Catalin s tím, že ta je starší a rozumnější.

"Nemělo by to mít nějaký… příslušenství?" pokusila se zaprotestovat, ale on se jenom zasmál a popleskal klisnu po krku.

"Jakože zrcátka a blinkry?" zažertoval.

Protočila panenky: "Jako sedlo, třmeny… Jako ti poníci, co vozí děti na Matějský."

Trochu se zamračil, asi tou představou koní, chodících v otupujícím otrockém kroužku. Teď, jako dospělá to taky tak vnímala, ale pamatovala si své vzrušení a radost, když ji na jednoho z nich otčím kdysi posadil a nechal ji se projet.

"Ne, to nebudem potřebovat. Jdem do vody, takže by to byla jen zbytečná zdržovačka. A holky cestu znají a neplaší se. Pojedeš za mnou, jasné?"

Pak jí dal krátké školení a vyrazili.

Voda v rybníce byla teplá a příjemná, Václav přivedl Magdu schválně na opačný konec, než kam si zvykly chodit rodinky ze vsi na koupačku. Odpoledním horkem se tetelil vzduch nad poli, ale u vody to bylo snesitelné. Koně sami zamířili do vody a s hlasitým frkáním a žbluňkáním pili. Potom ale Václav pobídl Adinu do hlubší vody a kobylka po pár metrech začala plavat s hlavou nad vodou.

Magda Václava opatrně pozorovala, zatím se neodvažovala něco takového zopakovat, ale on se najednou obrátil a zavolal Catalin jménem. A ta hloupá kobyla ho na slovo poslechla. Vrhla se k němu jak Julie za Romeem a Magda za okamžik cítila, že se kopyta nedotýkají dna. Kůň plaval, hrabal pod sebou a nadnášel se ve zvláštním osobitém rytmu a Magda pod sebou cítila tu neuvěřitelnou vitalitu a životní sílu štíhlého zvířete. Zaplavila ji eufórie a obrovské vzrušení.

Držela se hřívy a snažila se nadlehčovat a nepřekážet klisně v plavání. Vašek ji předtím varoval, ať si ve vodě dává velký pozor na kopyta. Catalin doplavala Adinu a obě se volným obloukem začaly vracet ke břehu. Adina pořád vedla, takže Magda měla příležitost obdivovat postavu toho chlapa, který ji do tohohle bláznivého podniku namočil.

Fascinovala ji jeho síla, která neokázale vystupovala skrze lehké a jisté pohyby, a sebevědomé neuspěchané jednání s koňmi.

Ale jo, samozřejmě taky svaly vyrýsované přes mokré triko nalepené na kůži.

Co chvíli se po ní ohlédl. Částečně mu věřila, že má starost o její bezpečí, ale zaznamenala i jednoznačný mužský zájem.

Když vylezli z vody, nechali Adinu a Catu popásat se na šťavnaté trávě blízko vody a na chvíli se usadili na sluníčku. Byli daleko od shonu města a v tomhle odlehlém koutě přírody se všechno zdálo tak skutečné, opravdové. Cvrčci zpívali ve vysoké trávě, slunce peklo a na opačné straně rybníka na sebe pokřikovala partička ráchajících se dětí.

"Jak ses vlastně k těm mečům dostal? To musí být strašně zajímavý příběh, rozumíš, a příběhy prodávají."

Uchechtl se. Slunce na obloze zářilo a jeho paprsky se líně lámaly na hladině rybníka. Přivřel oči a dal se do vyprávění: "Tak samozřejmě jsem měl rád na základce děják. Písemky ne, ale povídání o tom, co bylo, to mě bavilo. Ale na tom není nic zvláštního. Na fildu mě ale otec nepustil - že prý mám vystudovat něco chlapského. Tak jsem skončil na strojárně. Po dvou letech bylo jasný, že na to nemám. Nebavilo mě to. Praštil jsem s tím a odjel s jedním kamarádem na léto do Německa. Měl tam nějakou tetičku z pátého kolene. Hned za hranicema, v takový dědince, Hankoffen se jmenuje.

Dělali jsme u ní na statku za stravu, byt a malé kapesné. No a do konce léta jsem si vydělal na letenku do Španělska. A pak do Belgie. A do Dánska… Tímhle způsobem jsem se toulal po světě. Chvíli jsem byl v Kanadě, asi rok různě po Státech. Najít práci, většinou někde v zemědělství, nebylo těžké. Moc jsem toho nepotřeboval. Pár měsíců jsem strávil v Toledu u chlapíka, který zkoušel rekonstruovat, jak se tam kdysi ve středověku vyráběla ocel. A v Sheffieldu v Anglii zase jedna hodně zajímavá stará paní opatrovala odkaz svého strýčka, který věděl o oceli a železe první poslední. Takových lidí na světě je. A většinou byli ochotní se o svoje vědomosti podělit."

Magda na něj zírala vyvalenýma očima. "Jak dlouho jsi takhle cestoval?"

"Bez pár měsíců skoro sedm let."

"No teda! Obdivuju tu odvahu. Tehdy nejspíš nebylo tak snadný udržet spojení s domovem, co? Žádný připojení v mobilu, žádný videohovory s rodinou…"

"No jasně, posílali jsme si vzkazy po poštovních holubech," odfrkl si pobaveně. "Ne, ale máš pravdu, bylo to o něco náročnější. Překladače v mobilu třeba, nebo rychlé vyhledání vlaku… to fakt nebylo, no."

"Takže takhle ses dostal ke kování. A proč meče? Jezdil jsi třeba s nějakou partou historických šermířů?"

"Chvilku jo. Ale nějak mě na to hraní rolí neužije. A statek to je řehole, jak říkávala mamka. Potom taky onemocněla a bylo to nějakou dobu náročné."

"Táta říkal, že prý už nežije. Rakovina? To… mě moc mrzí." 

Pokrčil rameny a na chvíli se rozhostilo ticho.

"A když kováš meče, umíš teda i šermovat?" nadhodila a všiml si, že schválně dodala do svého hlasu co nejvíc lehkosti, aby zaplašila temný stín, který je zahalil.

"Trochu. Už dlouho nemám nikoho na sparing. Jeden čas sem za mnou jezdil borec od Brna, ale pak se oženil a odstěhoval až za Tišnov a má to sem daleko."

"A mohla bych se to taky naučit? Co je na to potřeba? Síla?"

Podíval se na ni a zhodnotil elegantní linie jejích nohou v promáčených šortkách, měkké bříško a štíhlou šíji. Odkašlal si. "Síla taky, ale ne jen v rukách. Chce to vyváženost v celém těle. Rovnováhu, mrštnost a taktické myšlení."

"Viděla jsem někde vystoupení šermířů a líbilo se mi, že se tam zapojovaly i holky. Ale měly takové ty zahnuté meče."

"Asi šavle. Nebo nějaké filmové katany?"

"Měli to stylizované do pirátskýho vzhledu."

"Tak asi šavle. Já preferuju prodlouženou jednoručku podle nálezů datovaných do čtrnáctého století. Hodně lidí překvapí, jak je to lehký meč. Váží jen něco přes kilo. To bys mohla zvládnout. Ono je to stejně hlavně o vyvážení a pak o práci zápěstí a nohou."

"Moc hezky o tom mluvíš, je z toho cítit, jaká je to pro tebe vášeň."

Chtělo se mu poznamenat, že moc jiných vášní v jeho životě prostor už dost dlouho nemá, ale polknul to.

"Vážně bych si to ráda vyzkoušela."

"Šerm?"

"No jo," hodila na něj zmatený pohled, který říkal: Co asi? O čem to tu celou dobu mluvíme? A on se rozhodl na tuhle nevyřčenou otázku raději neodpovídat. Jen žádné řeči o vášních!

"Jestli chceš… Nejdřív bych ale doporučil zpevnit postoj a zapracovat na rovnováze těla. Všechno ti pak půjde snadnějc."

Zvedl se a nabídl jí ruku.

"Nepředstavuj si pro začátek nic extra. Ono dá člověku zabrat jednoduše stát na jedné noze se zavřenýma očima. Zkus si to."

Zavřela oči, rozpřáhla paže a zvedla nohu. Měla by vypadat trochu legračně, ale nevypadala. Byla nádherná. A protože se nedívala, mohl ji beztrestně ochutnávat očima.

"Tímhle způsobem se cvičí propriocepce," prohodil a zjistil, že jeho hlas zní ochraptěle. "To je smysl, který ti umožňuje vnímat polohu těla i bez vizuální kontroly."

Začala se lehce kymácet. Terén u rybníka byl mírně svažitý a většině lidí dělá tenhle zdánlivě jednoduchý cvik zpočátku potíže. V pudu sebezáchovy otevřela oči a zamávala rukama. Zachránila se snadno a hned se rozesmála.

"Taky můžeš zkoušet třeba dřepy na jedné noze. A i jóga dost zlepšuje stabilitu. Taková ta známá pozice, mám dojem, že se jí říká strom, je na to fajn. Chce to prostě budovat svalové jádro, zpevnit pánevní dno - to nikdy neuškodí - a celkově zlepšit kondici."

"Tak jo, dejme tomu, že budu připravená - a pak přijde to mávání mečem?" zamrkala na něj schválně přehnaně naivně.

V hraném zděšení si přikryl dlaní oči. "Mávání mečem! Šerm je kombinací precizních pohybů, rychlých reakcí a strategického myšlení!"

Smála se a ještě párkrát si vyzkoušela stát na jedné noze a zavřít oči. Naposledy to už neustála a plácla sebou na trávu. Zatímco se pak oprašovala, došel pro koně. Byl nejvyšší čas vydat se domů.

Přijela přece, aby se sbližovala se svým otcem - ne s jedním nerudným samotářem, co zůstal na ocet, když mu snoubenka utekla se sparing partnerem.

Objeli po úzké pěšině pod stromy rybník

a právě se chystali připojit na širší polňačku ke vsi, když si všimli oblaku prachu, řítícího se k nim rychlostí prskoletu jinak zvaného Fichtl.

Jak se závoj zvířeného písku blížil a sílilo vrčení, dalo se rozpoznat, že nejde o osamělého Šíleného Maxe, ale celou kavalkádu vyznavačů motorů.

Václav zadržel koně a čekal s Magdou na okraji pole, kudy se místní omladina vydá. Zda pojedou na tradiční místo koupačky nebo posviští dál poněkud vymletou a traktory vyježděnou cestou, takzvanou Rallye, přes kopec k vedlejší dědině.

K jeho smůle to vypadalo spíš na variantu Rallye. A jelikož byl smolař na druhou, tak navíc také zastavili, sotva k nim dojeli. Čtyři dýchavičné a uřvané stroje - jeden z nich pamatoval snad ještě druhou světovou a kdekoliv jinde ve vesmíru by byl něžně oprašován v technickém muzeu a ne týrán uhrovitým drsňákem - zastavily a prach si pomalu sedal, odnášen jemným vánkem. Smrad benzinu a oleje zůstával.

První jezdec si stáhl z hlavy helmu a objevila se úzká mladá tvář s velikým vřelým úsměvem. Březina, věděl hned Václav, celej po mamce. Ten její úsměv…

"Zdravim, strejdo, že vás vidim, sháním ventily… Neměl byste?"

Václav povytáhl obočí: "Vypadám jak víla kmotřička?"

Puberťákův vděčný smích bylo slyšet nejspíš až za kopcem. "No né, no. To já jen tak…"

"No jasně. Stav se po žních, teď na to nebude kdy."

"Díkec, strejdo! Hele a tohle je kdo?"

Jeden z Březinových kompliců, vytáhlý tmavovlasý kluk, co vloni v září, sotva mu oschl inkoust na výučním listu z oboru zámečník, nastoupil v zemědělském podniku na místo traktoristy, se zaculil a přelétl Magdu hodnotícím pohledem: "Nebude to ta vod Pospíšila?"

Magda se pousmála. "Martin Pospíšil je můj táta, přiznala."

"Super," ohodnotil to vždycky dobře naladěný Březina.

"Hele… my teda teďkom jedem na Višňovou, ale večer razíme na pivko. Co ty? Jaký máš plány?" Opatrně přitom pokukoval po Václavovi, jak kdyby snad byl její fotr, který ji drží doma.

Faktem zůstávalo, že kluka vlastně pravěký instinkt tak docela neklamal. Václav se totiž právě pokoušel udržet na uzdě chuť pověsit ty puboše za koule do průvanu. Samozřejmě jen proto, že mu ji Martin svěřil a určitě by nechtěl, aby mu ji nabalovali tihle ani ne dvacetiletí troubové.

Hlavně ne mistr Traktorista. Ten totiž na svůj věk docela dost pil a jeho vyhlídky stály za pendrek. Březina… možná za pár let, až dodělá vejšku v Brně… ale stejně to bylo ještě ucho.

"Děkuju za pozvání, vážím si toho. Ale přiznám se, že dneska asi odpadnu. Toho sluníčka a pohybu na mě bylo na jeden den až dost," usmála se vlídně, ale s odstupem.

"Tak jo, no, co se dá dělat… třeba jindy," nedal se vyhodit z rovnováhy Březina. Ten kluk měl vážnou poruchu osobnosti - někdo jí říká nezdolný optimismus, ale Václav uvažoval, že by mu doporučil jít se s tím léčit.

"Nazdar, strejdo!" A odfrčeli.

Strejdo! Obvykle mu to vůbec nevadilo. Patřilo to tady k tradičnímu oslovení. Jenže člověk taky přesně podle toho poznal, že patří do starého železa.

"Strejdo?" podivila se s šibalským úsměvem. "Nemám ti tak taky říkat?"

"Proboha ne!!!" vylétlo z něj kategoricky. Znechuceně. Rozhodně. S odporem. Zoufale…

Nicméně… tohle oslovení by možná docela efektivně řešilo pár problémů, protože zchladilo libido líp než vědro tekutého dusíku.

Zasmála se a popleskala Catalin po krku.

"Vždycky jsem slýchala, že je Morava pohostinná, ale nějak jsem si pod tím nic nedovedla představit," prohodila za chvilku. "Myslela jsem, že jsou to jen… no Urban legends. Ale… páni!"

Kluci na motorkách pokračovali v cestě, prach si pomalu sedal a Catalin se nervózně oháněla po mouchách. Poskočila a Magda se lekla.

"Stiskni kolenama," poradil jí. "A seber si ju. Todle dělá, protože neví, co po ní chceš." Pomalu vyrazili kolébavou koňskou chůzí.

"Cítím se tak… vítaná…" culila se cestou jeho dočasná spolubydlící.

Magdu setkání zjevně potěšilo a on neměl to srdce jí říct, že ruku v ruce s pohostinností přichází obyčejně taky vesnické drby.

Když se konečně dostala do svého pokoje, po tom, co pomohla vytřít koně do sucha a dát jim vodu a pořádně se osprchovala, byla úplně vyřízená. Těm klukům nelhala. Pohybu, slunce, smíchu a pocitu intenzivní skutečnosti bylo na ni už moc. Anebo že by bylo na vině to brzké vstávání?

Na mobilu si všimla nové zprávy od matky. Otevřela ji s poněkud provinilým pocitem, protože slíbila, že po příjezdu napíše a nakonec se neozvala víc než čtyřiadvacet hodin.

Žiješ? Co táta? Pusu.

Naťukala rychlou odpověď:

Jsem v pořádku. Je tu krásně. Táta je v klidu. Natáhla se na záda, odeslala zprávu a usnula dřív, než pořádně zavřela oči.

Kam dál?

Četli jste už romantický western Josie a kolt?